Sušárna chmele

Původní sušárnu chmele vystavěl podle plánů stavitele Löschnera z Flöhau (Blšany) pan Josef Fillip. Patentovaný systém chmelové sušárny se sestával z jednoho uhelného topeniště v přízemí a podlaží pro násyp chmele. Stavbu sušárny, kterou v březnu roku 1900 povolila kolešovická radnice, ještě před začátkem druhé světové války přestavěl August Filipp, statkář z Kolešovic č. p. 51. Dokazuje to úřední sdělení vydané Josefem Antonem, tehdejším starostou obce Kolešovice. Podle tohoto sdělení z 31. března 1938, adresovaného staviteli Heinrichu Maurerovi z Jesenice, pak mohl statkář August Filipp, pravděpodobně syn původního stavebníka Josefa Filippa, přestavět do současné podoby. Po zániku Jednotného zemědělského družstva "Dukla" Kolešovice se vlastníkem sušárny stala společnost Rakochmel.

Podle místních pamětníků se ještě v šedesátých letech 20. století v uhelné sušárně chmele u č. p. 51 Kolešovice sušil chmel načesaný brigádníky na zdejších chmelnicích. Poté byla sušárna využívána už jen jako skladiště a díky bohu průběžně udržována v takovém stavu, aby nedošlo k její celkové devastaci, jako v případě jiných podstatně rozlehlejších a na svou dobu modernějších chmelových sušáren. Tu a tam sice do vnitřních prostor zatékalo poškozenou střechou, ale ze stavebního a statického hlediska se po několika desetiletích nachází v poměrně dobré kondici.

Záměr obnovit dnes již unikátní technickou památku lze datovat do roku 2011, kdy se rovněž rodila myšlenka vystavět v Kolešovicích původní tyčovou chmelnici. Nejdříve proběhla jednání s majitelem sušárny panem Miloslavem Mánkem a Obcí Kolešovice. Bylo dohodnuto, že obnovená sušárna by mohla být využita k muzejnímu provozu a sloužila by k intepretaci původního sušení chmele a celkově pak k propagaci chmelařství v naší oblasti. Následovalo pořízení dokumentace skutečného provedení a v další etapě pak byl zpracován projekt stavebních úprav a stavby přístřešku se zázemím pro obsluhu sušárny. 

Muzejní sušárna chmele obsahuje dvě samostatné sušíci komory. Je to tedy lidově řečeno "dvoukomorovka". V prvním podlaží (přízemí) jsou umístěny dvě uhelné pece, ze kterých vychází labyrint ocelových teplovzdušných rozvodů, kterými do sušícího prostoru sálal horký vzduch. Nad komorami se nachází dvě nadzemní podlaží, na kterých mohl být v případě potřeby uskladňován usušený chmel. Ten byl s největší pravděpodobností od chmelových lís převážen a přehrnován na půdy sousedních hospodářských staveb, se kterými byla sušárna provozně propojena. Ona zmíněná dvě podlaží vznikla v souvislosti s potřebou získání prostoru (výšky) pro instalaci topných rozvodů. Ve čtvrtém podlaží byl prostor pro vysypávání sušeného chmele z dřevěných lís, jejichž dna byla opatřena hustou drátěnkou. Už při prvním pohledu je v prostoru výsypu chmele zjevný rozdíl mezi oběma komorami. Jestliže levá komora sestává ze třech lís, tak pravá komora má lísy čtyři a je tudíž přibližně o jeden metr širší. To nejspíše znamenalo, že délka sušení se mohla v jednotlivých komorách lišit. Nad lísami se pak nachází dva žaluziové rošty, kterými se po jejich sklopení spouštěl částečně usušený chmel o úroveň níž. V podkroví už byl jen prostor pro násyp čerstvého chmele, který se v žocích nahoru vytahoval vrátkem.

Stejný systém sušení se používal v poválečných sušárnách chmele. Přičemž v některých se chmel suší stejným způsobem dodnes, do některých pak byly instalovány takzvané klimatizační linky po vzoru novodobých pásových sušáren.